Prosperující lázně, malebná krajina, lokálka jezdící dle přání cestujících, ale také nezaměstnanost a městečka bojující o přežití. V polovině prázdnin mne mé toulavé boty zavedly do okolí Konstantinových Lázní a Bezdružic.

Proboha, kam jsem se to dostal? To byla první věc, která mi v neděli ráno bleskla hlavou, když jsem vlakem dojel do stanice Kadaň Prunéřov. Opuštěné, zdevastované nádraží, kolem elektrárenské věže a těžební jámy. Nakonec jsem ale dojel až do Kadaně a rozhodně nelitoval.

Začátkem letních prázdnin se Karlovy Vary pravidelně stávají hlavním evropským městem kinematografie. Do nejznámějšího českého lázeňského města míří desetitisíce milovníků kouzelného světa filmů. V tomto čase se tedy i mé toulavé boty vydaly tímto směrem.

Dnešní putování mě zavede do koutů naší země, která se svým rázem poněkud vymykají domácí krajině. Projdu se po loupežnické stezce, navštívím zaniklou osadu a povozím se parním vláčkem. Ale pojďme pěkně od začátku.

Město Znojmo mám od dětství spojené s vyhlášenými sterilovanými okurkami. Na dnešní putování se tedy vydávám s nadějí, že konečně odhalím recept na unikátní pochoutku, která u nás doma nesmí chybět při žádném slavnostním hodování.

Dnešní cesta bude romantická a možná i dobrodružná. Vydám se v doprovodu člena dobrovolné hlídky Hnutí Duha prozkoumat Šumavu, konkrétně tu její část, která je ohrožena rozsáhlým kácením.

Nasedám na bicykl a vyrážím na horskou túru. Ač netrénován a bez kondice, předjíždím v kopcích i zkušené sportovce. Zatímco oni ztěžka funí a trička mají propocená, já jen lehce šlapu do pedálů a ještě se stíhám kochat okolní krajinou. Ne, nepozřel jsem žádný zázračný lektvar, pouze jsem si v semilském sportovním centru půjčil elektrokolo.

V předcházejících dílech jsem se několikrát vrátil do míst, která jsou spojená s mým dětstvím. Trochu tak tomu bude i dnes. Vyrážím na toulky do krajiny, kam jsem v době dospívání jezdil protestovat proti výstavbě jaderné elektrárny. Zvu vás na procházku okolím Temelína.

Na místo mého dnešního putování mě přiváží Esmeralda. Nejde ale o žádnou venezuelskou krásku, nýbrž o předchůdkyni dnešních populárních vlakových souprav Regionova. Ve voze jsem sám, a tak mám dostatek místa pro přebíhání od okna k oknu. Krajina kolem Křivoklátu se mi líbí hned od začátku.

Dnešní putování bude od těch ostatních poněkud odlišné. Toulat se budu především ve svých vzpomínkách. Vracím se totiž na jeden den do míst, která jsou základem života. Zavedu vás do své základní školy v Šumperku. Jaká byla, to vím moc dobře, ale jak vypadá dnes?

Není v naší zemi snad dospělého člověka, který by neznal věhlasného Járu Cimrmana. Málokdo už ale ví, že Česká republika má ještě jednoho, podobně smolařského průkopníka a vynálezce Ludvíka Očenáška. Na rozdíl od svého slavnějšího kolegy, je ale skutečnou postavou. Zvu vás na procházku jeho rodným krajem.

Můj nejmladší syn nemá rád ranní vstávání. Ještě, že dnes necestuje se mnou. Budík totiž zvoní už ve tři hodiny ráno. Rychle upíjím trochu teplého čaje a do batohu přidávám dvě namazané housky. Krušné hory čekají.

Motoráček zastavuje se skřípěním na konečné stanici. Přestože první jarní den je už dávno za námi, zrovna dnes je počasí, že by člověk ven ani psa nevyhnal. Naštestí je přímo naproti nádraží hospůdka, kde mi téměř bez ptaní nalévají velkého panáka slivovice. Vítejte ve Vizovicích.

Toulavé boty mě tentokrát zavedly do Podkrkonoší. Můžete se mnou navštívit železniční muzeum, potěšit se pohledem na unikátní barokní stavbu nebo třeba posedět v jednom z nejstarších hostinců v Čechách. Zvu vás na procházku do vesničky Kuks a jejího okolí.

Železniční čekárna na smrt, největší muzeum praček, dobře skrytá rozhledna a jeden neúnavný bojovník za přírodu. Dnes vás zavedu na čtyři místa nacházející se na pomezí Čech, Moravy a Vysočiny.

Snad každý si v dětství zamiloval nějaký film a díky tomu na něj nemůže celý život zapomenout. Srdečním filmem mého dětství jsou Páni kluci z roku 1974. Vydal jsem se proto po letech prozkoumat místa, kde se kdysi dávno natáčelo. 

Oblast na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš se může pochlubit nejen znovu ožívající přírodou, která minulá desetiletí trpěla průmyslovou výrobou, ale také unikátní železnicí nebo třeba rezervací tmy, což je evropská rarita.

I když člověk prochodí celý svět a pozná tisíce krásných míst, stejně se jednoho dne s láskou a pokorou vrátí do krajiny svého dětství. Rodný kraj zůstane v srdci člověka navždy tím nejúžasnějším místem v celém vesmíru.

Mé cestovatelské kroky tentokrát vedly do dvou měst na pomezí Vysočiny a Jihočeského kraje. Dopoledne patřilo betlémářské Třešti, odpoledne cukrovým Dačicím.

Staré roubené chalupy, opravené měšťanské domy na náměstí a všude se linoucí vůně zdejší perníkové speciality. Takové je městečko Štramberk, přezdívané Moravský Betlém.

Zima se ještě nechce vzdát své vlády, proto jeden únorový víkend využívám nabídku herce Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a propagátora „koloběžkování“ na sněhu a ledu Václava Lišky a vyrážím na netradiční toulání krajinou kolem Lipna.

Málokterá zpráva mě v dětství dokázala víc potěšit, než oznámení rodičů, že pojedeme na výlet do Prahy. Čekala nás totiž víc jak tříhodinová cesta po kolejích, která vedla několika „tajemnými“ tunely. Dodnes si vybavuji ten zvláštní pocit, když se rychlík s drobným zahoukáním vřítil do „tmavé díry.“ Strach, napětí, dobrodružství…

Cesta do českého a moravského pohraničí je vždy tak trochu výletem zpátky v čase. Nejinak tomu je i ve Starém Městě pod Sněžníkem na Šumpersku. Malebná příroda, stará stavení, ticho a klid. Moderní doba jako by sem ještě nestačila dorazit.  

Člověk je od přírody tvor líný a rád „chytá lelky“. Jen tak si někde sedí nebo leží a nepřítomně zírá… Jenže, co dělat, když se těch lelků sejde nějak moc a tělo i mysl zcela ovládnou? Jediným řešením pak je vydat se do Lelekovic u Brna a pod místním lelkovadlem se „lenivých návštěvníků“ zbavit.

Jeho dílo patří ke stálicím školní povinné četby a báseň Polednice ze sbírky Kytice děsí dětské duše dnes, stejně jako kdysi. Hnáty křivé, pod plachetkou osoba… brr, ještě nyní mi běhá mráz po zádech a mám chuť se schovat hluboko pod peřinu. Erbenův rodný kraj ale tak děsivý není. Naopak.

Podívat se do malebné vesničky nedaleko Liberce je životní nutností každého romantika a milovníka českých filmů. Pro-to jsem ani já nemohl při svém putování minout neopakova-telnou krásu Kryštofova Údolí.

Je časně ráno, když můj vlak zastavuje na pražském hlavním nádraží. Uvnitř haly už ale panuje čilý ruch. Proplétám se mezi lidmi a na informačních cedulích zjišťuji, jak se nejlépe dostat do Prahy Sedlce, kde dnes začíná mé putování. Praha totiž není jen turistický skanzen, ale i ráj divoké přírody.

Konečně! Po hodinách útrap stojím na vrcholu nejvyšší čes-ké hory. Těšil jsem se na úžasný rozhled ze  Sněžky a vítězný pocit z překonání sama sebe. Namísto toho bojuji o přežití. Silný vítr se mě pokouší každou chvíli odnést do zavátých horských údolí a vánice mi zalepuje oči mokrým sněhem… Ale pojďme pěkně od začátku....